Volltext Seite (XML)
Hans Werner Henze, rodäk z Giiterslohu, se hudebne vzdelal na Stätni hudebni skole (Staatsmusikschule) v Braunschweigu a na Institutu pro duchovni hudbu (Kirchenmusikalisches Institut) v Heidelbergu. Skladbu studoval soukro- me u W. Fortnera. Püsobil nejprve v Konstanci, pozdeji ve Wiesbadenu, nyni se venuje vylucne kompozicni cinnosti (zije na ostrove Ischia a v Neapoli). Patfi mezi predni neinecke skladatele, vychäzi z novoklasickeho zäkladu, ale bohate vyuzivä i modernich technik. Zamefuje se pfeväzne k jevistni tvorbe. Balet Undine komponoval v Londyne (dokoncil jej 1957). Zhudebnil tu bäji o läsce Palemona k nymfe Undine. Palemon näsleduje nymfu do fise mofskeho vlädce Tirrenia. Jeho milenka Beatrice jej marne hledä v Tirreniove fisi, narazi na tritony a zträci stopu. Palemon a Undina odchäzeji do pfistavniho mestecka na jihu. Tarn je Beatrice nalezä na palube plachetnice. Palemon i posädka lodi poznaji kouzla nymfy Undiny, mladik hleda späsu v- naruci Beatricine. Do deje zasahuje Tirrenios, rozpoutä boufi, lod ztroskotä, ale Palemon s Beatrici se zachräni. Nemüze zapo- menout na Undinu. Pfi svatbe se s ni opet setkä v prüvodu neapolskych zonglerü. Nähle Undina mizi, pricemz vyjde najevo, ze zonglefi jsou vlastne Tirreniovi tritoni. Hoste se rozprchnou, Palemon züstävä o samote: ocekävä pfichod Undiny. Jeji objeti mu prinäsi nevyslovnou slast, ale zäroven i smrt. — Henze zachovävä v baletu klasickou strukturu a uplatnuje v nem kratsi cisla na zpüsob divertiment a variaci. Sceny zpracovävä symfonicky (vliv Cajkovskeho baletu Louskäcek), pouzivä tu technicky pfiznacnych motivü. Hudbu baletu zpracoval do dvou suit, ktere zaznivaji üspesne i v koncertnich sinich. Johann Cilensek se narodil v Gross-Dubrau (Bautzen). Kompozici studoval u J. N. Davida v Lipsku, stal se profesorem na konzervatofi v Erfurtu, nyrii püsobi jako profesor skladby na vymarske Franz-Liszt-Hochschule. Je nositelem närodni ceny NDR (1955). Skladatelskou cinnost zamefuje pfedevsim k oblasti symfonicke. Vychäzi z nemecke polyfonni tradice, v posledni dobe rozviji i mo dern! skladatelske techniky. Svüj Koncertni kus pro klavir a orchestr napsal 1966, k prvemu provedeni doslo tehoz roku v Gote (solista: Dieter Zechlin). Dilo mä tri cästi. Prvni, „Fantasie“, je vystavena na tfitönovem motivku; v jejim stfednim dilu se uplatnuje sölovy nästroj v bohate kadenci, rozvijejicf pasäzovou a akor- dickou techniku. — Volnä forma rapsödie se uplatnuje v pomale cästi, kterä zau- jme bohate clenenym lyrickym vyrazem. — Finäle „Toccata“ mä räz virtuozni skladby, bohate jak ve zvukove barve, tak ve vyuziti technickych nästrojovych prvku. „Vefim, ze se mi podarilo prohloubit v tomto dile svou hudebni ree , pise Sergej Sergejevic Prokofjev o sve III. symfonii c moll, op. 44. Dilo bylo napsäno roku 1928 po opefe Ohnivy andel. Prokofjev se tu pohybuje v okruhu symbolist- nich inspiraci Valerije Brjusova — a neni nezajimave, ze i tematicky rozviji hu debni materiäl, ktery byl predtim pouzil v brjusovovskem Ohnivem andelovi. Ve sve dobe prinäsi nove podnety evropske symfonicke tvorbe a navazuje ve zvukovem pojeti napfiklad na Skrjabina. Symfonie byla poprve provedena v kvetnu 1929 v Pafizi. Je tfeba diskutovat se vzitym näzorem, ze III. symfonie je skladba zvu kove predimenzovanä a tudiz mälo plastickä. Naopak jsme toho näzoru, ze Pro kofjev vyuzil velkeho orchesträlniho aparätu velmi pripadne a s rozmyslem. V ne- jednom miste pfedjimä dokonce expresionismus. G 02 3238 70 NVmB 17