Komuž chcyće na nju dźe, Njech dźĕ za njej blawka; A daj połč a tuk sej rosć — Rĕznikow žno budźe dosć. , * 39. Hołb’ a ročka. (Tjdź. Now. 1849, 253.) ^lołh leći ročku troštować Pod lipu zelenu, A ročka njecha posłuchać Ze samej zrudobu. Zo najluhši je njeswĕrny, Bĕ ročka słyšała, Duž ji dla jeho njeswĕry So łamje wutroba. „Mjelč hołbiko, leć wote mnje!“ Da ročka słyšeć so, „Ja wumru, prjed’ hač wožołtnje Na lipje lisćičko“. „„Wĕř lubša““, hołbik zakurča, „„Swĕt překoru je sył, Kaž lmłza dźerži lisćička, Je twĕj ći swĕrny był.““ „Ach, mužskich słowo falšne je!“ Jom’ ročka wotmołwi, „Jich swĕra so tak pominje, Kaž lisće na lipi“.